neděle 28. února 2016

Dobrý den pane Chrobák!

Zdarec! Nedávno jsem se účastnil velice zajímavé akce. Jednalo se o tzv. Hmyzí večer. Hmyzí večery pravidelně pořádá klub cestovatelů v Brně. Cílem těchto akcí je dovědět se něco o pojídání hmyzu. Nedílnou součástí večerů je kromě povídání o hmyzu samozřejmě také degustace.

Abych pravdu řekl, tak mě to celkem příjemně překvapilo. Hlavní kuchař Petr Ocknecht byl velice výřečný a dověděl jsem se aj pár zajímavostí. Kupříkladu jsem nikdy neuvažoval nad tím, že Evropa je fakticky jediný kontinent (kromě Antarktidy), kde se nejí hmyz. Nutriční hodnota těch malých obludek je až neskutečná. Obsahují hromadu bílkovin, minerálů a vlákniny. Když je upravíte na másle či tuku, tak se jejich energetická hodnota ještě zvýší. Cukry potřeba nejsou, ale pro českého "žrúta" je zde stále možnost zakusovat chleba.

Okoštovali jsme moučné červy, sarančata, cvrčky, potemníky a dokonce aj šváby. Pro odvážné zájemce byl k dispozici extra velký šváb nebo štír. Na toho jsem ale už neměl odvahu. Navíc jsem byl z pár hrstí hmyzáků (možná překvapivě) už dost zasycen. Ukončil jsem to pouze malým dezertem - bublaninou s příměsí cvrčků. Paca byl trochu smutný, protože chtěl zkusit toho velkého švába, ale nestihl se o něj včas přihlásit.

Obecně lze říci, že při úpravě je důležité konzumovat jen hmyz z ověřeného chovu. Pokud možno vyhladovělý (2-3 dny), dobře přebraný. Spaříte ho ve vroucí vodě, osmažíte na pánvičce, přidáte koření a můžete podávat. Je to jednoduché. Už se těším, až si doma udělám špagety s omáčkou z moučných červů. Mimochodem to spaření je velice důležité, protože někteří hmyzí špinavci mohou mít na svém exoskeletu spory tasemnic a s těma už není žádná sranda.

Pokud byste měli zájem o více informací, tak na tomto odkaze je toho o pojídání hmyzu - entomofágii mnohem více.


čtvrtek 25. února 2016

Moje verze Trojské války


Za dávných časů se v Malé Asii nacházelo významné město, které neslo název Trója. Za jeho mohutnými hradbami vládnul král Priamos společně s královnou Hekabou. Ta měla jedné noci zlý sen. V tom snu se jí narodil syn, ale v jejím náručí se náhle změnil v hořící pochodeň. Plameny z pochodně okamžitě přeskočily na trojský hrad a pak také na ostatní stavení. Celé město lehlo popelem. Hekaba se svěřila manželovi a ten hned za úsvitu povolal věštce, aby tento sen vyložil.

Královskému páru bylo doporučeno odnést syna, který se královně narodí, do pustých hor. Měl to být jediný způsob, jak zabránit zkáze království. Královna tedy počkala 9 měsíců, porodila syna a s těžkým srdcem nechala syna odnést do jedné průrvy v horách. Děťátko brečelo a naříkalo, ale ani po několika dnech si jej neodnesla medvědice, vlčice ani žirafa. Mladý Paris tedy umřel v horách, Helena nebyla unesena ze Sparty a Trojané mohli žít svoje spokojené životy dál. Takovým způsobem zabránil moudrý královský pár desetileté válce.

čtvrtek 18. února 2016

Chilli

Už to roste. Právě je ideální čas na výsev semen. Letos mám osm druhů. Jestli máte někdo zájem o semínka nebo sazeničky, tak se ozvěte.


Už jsi viděl tu novou XYZ?

Lidé produkují neuvěřitelné množství odpadu. Občas se nad tím zamýšlím. Kolik terabytů dat je lidstvo schopno vyprodukovat za jediný den? Jakoby nestačilo, že nás na každém kroku sledují bezpečnostní kamery a neuvěřitelné kvantum různých senzorů, rozmístěných po celém světě, zaznamenává nejrůznější ukazatele, ve kterých lze najít souvislosti jen velice obtížně. Každý chce mít navíc všechno natočené a vyfocené. Nikdo nestojí o sdílení dat. Každý chce mít SVŮJ obrázek eiffelovky na SVÉM počítači. Jako důkaz, že tam byl. Pokud nějaká událost není zdokumentovaná (alespoň třikrát), jakoby se nestala. Lidé tráví čas ukládáním svých zážitků na horší časy. Aby je mohli prožívat mnohokrát po sobě. 

Netvrdím, že je to uplně špatně. Mám sice drobný osobní problém s focením a točením videa. Nerad stojím před objektivem. Točení videa ze mě dělá herce, zbavuje mě přirozenosti a celkově při něm nemám dobrý pocit. Chtělo by se říct, že je to můj rybíz. Myslím ale, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že jen naprostá menšina lidí je schopna se před kamerou chovat zcela přirozeně a nenuceně se bavit. Paradoxem ale je, že se rád na fotky z nějaké akce či společenské události rád podívám. Každopádně by se to s tou dokumentací nemělo přehánět. Snad mi v tomhle dá alespoň někdo za pravdu.

Ale. Trochu jsem odběhl od záležitosti, o které jsem chtěl původně psát. Takže rychle zpět. Naše společnost je (kromě produkce odpadu) posedlá zkoušením nových věcí. Uvedu příklad. Kdo neviděl nové Star Warsy je považován za ignoranta. Jsme masírováni novými tituly, které se v televizi, kinech a na pultech knihkupectví točí jako na obrtlíku. Měli bychom číst nové knihy a sledovat nové filmy, protože jenom v nich jsou aktuální témata. Včerejší noviny jsou staré, vše se rychle mění. Tak je nám to předkládáno. Já ale tvrdím, že život je jen tak rychlý, jak rychle ho žiješ. Pokud věčně nemáš čas, je to tím, že nejsi ochoten obětovat některou z tvých aktivit, aby sis ho udělal. Jednoduché.

Nemám v globále nic proti zkoušení nových věcí, ale jako mnohem rozumnější variantu přístupu ke kulturní tvorbě považuju pohled z poněkud konzervativní strany barikády. Proč se nezaměřit na osvědčenou klasiku? Pokud nějaký film zůstává oblíbený i po několika desítkách let od jeho natočení, pravděpodobně to svědčí o jeho kvalitě. Chtělo by se dokonce říct, že je “nadčasový”. To, že lidé v minulosti řešili jiné problémy je kravina. Mění se jen kabát, ale uvnitř zůstáváme stejní.

V případě knih je ta změna ještě víc znát. Texty, které jsou staré několik stovek let, nám stále mají co nabídnout. Jako příklad bych uvedl některé filozofické texty stoiků, o kterých jsem se už zmiňoval v předchozích příspěvcích. Kniha přísloví v Bibli je výborné čtivo. Labyrint světa od Komenského taky není žádná novinka, ale rozhodně stojí za to. Ano, forma starých textů může být někdy obtížně uchopitelná, ale ne vždy. Dají se najít i díla, která jsou velice slušně přeložena či přepsána.

Bylo toho natočeno a napsáno tak moc, že není v silách jediného člověka vidět, přečíst a slyšet všechno. Navíc jsme obdařeni darem zapomínání, což se hodí, protože se můžeme k těm nejlepším dílům vrátit znova. Kolikrát chceme. S největší pravděpodobností v nich budeme stále objevovat něco nového, nečekaného. Tento příspěvek bych proto rád zakončil doporučením.

Vybírej si, čemu se vystavuješ. Platí to stejně snad ve všech ohledech. Stejně jako nemůžeš požrat všechno co vidíš na stole (jitrnica s jabkem asi není dobrá kombinace), není dobré ani nechat se krmit vším, co ti naservírují v televizi. Všechno to, na co se díváš a co čteš tě ovlivňuje. Ať chceš nebo ne. Nech se ovlivňovat pouze těmi správnými myšlenkami. Místo zkoušení stále nových věcí si zkus nechat něco doporučit. Neměj strach se k dobré knize vrátit. Klidně i vícekrát. Pokud byla dobrá poprvé, bude snad dobrá i podruhé. Nemusíš ji číst celou. Klidně přeskakuj. Vyber si pouze kapitolku. Čti pozpátku, odprostřed. Stejně už víš, jak dopadne.

Zdraví chip, řečený konzervativní

pátek 12. února 2016

Praktický pesimismus

Je půl sedmé a já jsem připraven na to, že dnes bude hnusně, ztratím peněženku a potkám minimálně tři kretény, se kterýma nebude žádná domluva.

Večer snad budu příjemně překvapen, že se nic z toho nestalo.

čtvrtek 11. února 2016

Buď první!


Navazuji na sérii motivačních, osobnostně rozvojových příspěvků. Nedávno jsem se (opět) setkal s principem, který je pro mě v určitém smyslu nový a objevný. Když se nad ním člověk zamyslí, tak je ale zcela logický a nic “objevného” na něm není. V anglickém originále je nazýván “Concept of going first”. Netuším, kde přesně jsem na něj narazil. Pravděpodobně to bylo v jednom z dílů audio pořadu The Tim Ferris Show. Jo. Určitě to bylo v něm. Konkrétně v této epizodě, kterou mimochodem doporučuji, protože je to takový kompilát myšlenek, které byly proneseny zajímavými a hlavně úspěšnými hosty tohoto pořadu během celého roku.

O co se jedná? Ve zkratce by se ta myšlenka dala shrnout následovně. Buď první. Nečekej na lidi okolo. Uvedu příklad. Pokud neoslovíš to děvče na ulici jako první, ona to pravděpodobně sama neudělá. Pokud se nerozhodneš odjet do pouště, splnit si svůj celoživotní sen, nikdo jiný to za tebe neudělá. Musíš být zkrátka první.

S myšlenkami podobného druhu jsem se setkal také ve velice zajímavé a hlavně motivující přednášce od Marka O. Váchy, která proběhla v muzeu JAKa v UB. Odkaz zde. Autor je zde uvádí trochu v jiném kontextu, ale jádro zůstává stejné. Popisuje zde velké věci, které mohou vzniknout v umění nebo v mezilidských vztazích, v dobrovolnictví. Ovšem pouze za předpokladu, že využijeme svobody, která nám byla dána a budeme je společně vytvářet. To je mimochodem velice pěkná myšlenka křesťanství. Bůh dal člověku svobodu, aby se sám rozhodl, jestli žít v hříchu a nebo se dát cestou spasení. Není to žádný despota, což je sympatické.

Krásným příkladem člověka, který se nebál být první a ukazoval lidstvu cestu, je velký český myslitel Jára Cimrman. Byl to právě Jára Cimrman, kdo objevil, že vyfukováním cigaretového kouře do umyvadla zlato nevzniká. Kdo jiný by celému lidstvu ukázal, že tudy cesta nevede? Že je to slepá ulička. Vždyť i tyto slepé uličky dokážou lidstvo posunout dále. I z chyb se můžeme poučit. Naštěstí je stále co objevovat.

pátek 5. února 2016

Most za měsíc

Jedním z mých úkolů na leden bylo dostat se do polohy mostu a setrvat v ní po nějakou dobu. Pro flexibilní jedince žádná výzva, ale pro mě to trochu výzva byla, protože v pohyblivosti su dost špatný. Zkrácenost a zatuhlost horní části zad jsou problémy, se kterými se potýkám už dlouho.

Proč zrovna mosty? Odpověď je jednoduchá. Je to účinný cvik na protažení svalů kolem páteře v celé její délce. "Otevírá" se jimi hrudník. Jinak řečeno, protahuje se jimi pletenec ramenní a břišní svaly, zatímco svaly hýždí jsou jimi posilovány. V neposlední řadě jsou jimi protahovány také kvadricepsy (svaly na přední straně stehen), které se častokrát při celodenním sezení zkracují.

No takže jsem si řekl, že mosty jsou dobrý nápad. Bude stačit, když se do něj dostanu z lehu na zemi. Jaký zvolit postup? Postupně. Pomalu. Vytrvale. Vyšel jsem ze série cviků, která je popsána v knize Convict Conditioning od Paula Wadea. Tahle kniha je mimochodem celkem zajímavý studijní materiál k posilování s vlastní vahou. Její autor byl nějakou dobu ve vězení a dlouhou chvíli si krátil pravidelným cvičením. Je to pěkný koncept. Čtenáři je kladeno na srdce, že se nemá nic uspěchat. To se neshoduje s tím co vidím občas v reklamách na internetu. Znáte to. Titulky jako "Zhubla jsem 10 kg za dva dny" nebo "Anglicky za pět minut" jsou na denním pořádku. Ale pojďme od toho. Zkrátka. Kdo si chce přečíst víc o cvičení bez železa a za 10 let chce umět shyb jednou rukou, ať si sežene tuhle knihu.

Zpět k mostům. Jednotlivé cviky jsou na obrázku níže.


Takže každý ze cviků jsem dělal 5 dní. Každý den zrhuba tři sérky. Počet opakování byl volen podle míry mojí únavy a náročnosti cviku. Například první cvik jsem dělal po deseti opakováních, ale ten čtvrtý už pouze po pěti. Po dvaceti dnech jsem udělal most. Jednoduché.

Neříkám, že by každý měl umět udělat most. Tím, že jsem to zvládl já se ze mě určitě nestal artista století. Jen jsem chtěl poukázat na koncept, který považuju za velice účinný nástroj pro osobní nebo jakýkoli jiný rozvoj. Začni pomalu, nespěchej, vytrvej. Nauč se nové vzorce, ale dopřej svému tělu a duši čas na přizpůsobení a odpočinek. Takže jaký je tvůj cíl? Číst hodinu denně? To je dost, já bych začal pěti minutama a postupně to prodlužoval. Klik na jedné ruce? Začni obyčejnýma, jestliže ti nejdou, použij lavičku na zvýšení nebo začni u stěny. Pokud je odhodální opravdové a ty ses pro něco rozhodl, pak setrváš a pokrok je zaručený.

"Na konci budeš stát nejvejš."...  Rocky Balboa